Britské sestry mluví s Cyclistem o tom, že se stane profesionálem, Shane Suttonem, ao budoucnosti ženské cyklistiky
Cyklista: Získal jsi zlatou a stříbrnou medaili na národním šampionátu, Alice si také připsala zlato do 23 let. Pracovali jste spolu?
Hannah Barnes: Všichni se ptali, jestli mě Alice vyvedla, a normálně jen souhlasím a říkám, že ano, ale [při pohledu na její sestru] jsi šel příliš brzy !
Alice Barnes: Všichni si myslí, že jsem tě vyvedl, ale já rozhodně ne! Naštvalo mě, že jsem podruhé za sebou skončil druhý na Národním mistrovství. Byl to ale docela zajímavý závod, protože se rozdělil a měli jste pohromadě všechny profíky jako Lucy Garner a Dani King. Odvedl jsem svůj spravedlivý díl práce v odtržení – bál bych se, že na mě nepřijdu na řadu, protože by na mě Hannah křičela.
HB: Je to pravda, udělal bych to.
Cyc: Alice, jsi na scéně silničních závodů docela nová, jak jsi se k ní dostala?
AB: Prošla jsem Britskou akademií v Manchesteru a momentálně jezdím za Drops [uCI ženský tým silničních závodů], což bylo skvělé. Na horském kole jsem se věnoval až do letošního roku, kdy jsme se rozhodli, že se trochu více zaměřím na silnici s cílem dostat se na olympiádu. Jízda na horském kole mi chyběla, ale vy prostě tak často nezávodíte a já závodím opravdu rád. Myslím, že se k tomu nakonec vrátím. Mám rád jízdu na horském kole – je to trochu jiné.
Cyc: Jak jste pokračovali ve výběrovém řízení do olympijského týmu?
AB: Jsem letos olympijská rezerva [mluvím před olympiádou] spolu s Dani Kingem, ale ne cestovní rezerva. Abych byl upřímný, myslím, že závodit v Tokiu 2020 by bylo skvělé, ale Rio zní trochu děsivě.
HB: Myslím, že Tokio by bylo také opravdu skvělé, ale nejprve se chci prosadit. Bylo by skvělé, kdyby Britové znali mé jméno a věděli, čeho jsem dosáhl. Myslím, že v Británii každý bojuje o olympiádu, ale nechci to mít jako svou ambici. Jde o to, že pokud máte zlatou medaili, vaše tržní hodnota se prostě zblázní a budete mít nejrůznější osobní sponzory, kteří vás budou chtít.
Cyc: Baví vás spolu závodit?
HB: Vlastně se mi to nelíbí. Když dojde k havárii, bude se starat o jiného člověka. Musíte se o své spoluhráče starat, ale když tam máte i svou sestru, je tu další úroveň starostí. Ale to znamená, že je velká zábava být spolu v pelotonu.
AB: Docela se mi to líbí. Obvykle si povídáme na začátku závodu v zadní části pelotonu – zjistěte si nějaké drby, než se Hannah rozběhne dělat svou věc.
Alice Barnes
Cyc: Chtěli byste někdy být spolu ve stejném týmu?
HB: Jo, myslím, že by to bylo super. Jednoho dne se to může stát, ale nevím kdy. Nejsem si jistý, že bych někdy šel do týmu a řekl: ‚Přijdu, jen když přijde moje sestra.‘Myslím, že Sagan a Quintana to zvládnou, ale já nebo Alice asi ne.
Cyc: Kdy jste oba začali závodit?
HB: Bylo mi 10 a Alici osm. První závod jsme jeli v Sunderlandu. Jezdili jsme na Milton Keynes Bowl a všichni říkali: ‚Jsi opravdu dobrý,‘tak nás táta odvezl na tuto akci do Sunderlandu, což bylo čtyři hodiny jízdy, a vyhrál jsem!
Cyc: Taky jsi rychle začala závodit, Alice?
AB: Až do svých 15 let jsem dostával skoro pořád lapače. Do 14 let se opravdu netrénuje, takže mezi 14 a 16 jsem absolvoval zimu více tréninků a ježdění a najednou jsem se zlepšil a nakonec mě vyzvedla Britská akademie.
Hannah Barnes
Cyc: Mají vaši rodiče zkušenosti s cyklistickými závody?
HB: Vůbec ne. Byl to jen koníček maminky a tatínka – hlavně tatínkův. Rozhodl se, že by bylo jednodušší, kdybychom měli všichni stejný koníček, a tak jsme všichni jezdili na kole a oni jezdili na všechny naše závody. Nevědí, co teď se sebou, protože nás už nemusí nikam vodit.
Cyc: Jezdili jste někdy jako rodina na tréninkové jízdy?
HB: Udělali jsme – tak to začalo. Chodili jsme po Rutland Water a Pittsfordu a podobně a dělali jsme tam kola a vždycky do hospody.
AB: Táta nás musel tlačit do kopců. Teď na něj musíme tlačit. Dříve měl na motorce přívěs, do kterého jsme seděli já a můj bratr Henry, ale Hannah nás nakonec táhla víc – proto si myslíme, že Hannah byla tak silná, když byla mladá.
HB: Jo, táta to vzdal. Už se nedal obtěžovat, tak jsem to převzal já.
Cyc: Dělá si někdy vaše rodina starosti o vaše závodění?
AB: Díval jsem se na La Course a byla tam velká kupa a máma panikařila. Pořád opakovala: ‚Babička bude mít koťata.‘Tak jsme zkoušeli, jestli Hannah zahlédneme. Naštěstí se nehody účastnila a byla v pořádku. Takže jo, myslím, že je to pro rodinu občas nervy drásající.
Cyc: Hannah, loni jsi ale skončila s nohou v sádře. Jak?
HB: Loni v srpnu jsem si zlomil kotník. Dělal jsem Colorado Pro Challenge, přede mnou došlo k havárii a pořádně jsem si narazil kotník o zem. Předtím jsem si zlomil klíční kost, ale to bylo rozhodně to nejhorší zranění, jaké jsem kdy měl. Pět měsíců jsem byl v sádře. Dokonce jsem podepsal smlouvu pro Canyon-Sram, když jsem byl ještě v tomto obsazení, na což by moc týmů nebylo.
Cyc: Bylo těžké vrátit se po zranění?
HB: Na začátku to bylo trochu těžké. Měl jsem pět měsíců úplně volno a nemohl jsem jet 10 minut, aniž bych musel slézt z kola a sednout si. Když půjdete od úplného dna, brzy vidíte velký pokrok, ale po čtyřech měsících to začalo být
mnohem těžší. Jezdil jsem třikrát denně na Wattbike a pak jsem si šel na 40 minut zaplavat a pak jsem dělal fyzio. Nejpodivnější bylo být na týmovém soustředění na Mallorce v prosinci – byl jsem tam 12 dní, jen jsem byl v hotelu. Bylo to opravdu těžké ne
jezdit, ale nemohl jsem.
Cyc: Jak moc se zlepšila úroveň ženského závodění, zejména v období před olympiádou?
HB: Myslím, že je to teď mnohem těžší. Olympijský rok je vždy nejtěžší a byl prostě šílený. Chci říct, podívejte se na Marianne Vos. Je stále skvělá, ale není tak dominantní, jak byla. Úroveň pelotonu se tolik změnila – všichni dohánějí. Myslím, že věci jako měřiče výkonu a správné koučování pomáhají.
Cyc: Jako dvě ženy, které byly zapojeny do britského cyklistického systému, jaký názor jste zaujaly na obvinění ze sexismu na rovině
v Shane Sutton?
AB: Myslel jsem si, že mě vždy opravdu podporoval v tom, co jsem udělal, a pokud jde o sexistická tvrzení, myslím, že to pravděpodobně udělal, ale pravděpodobně by řekl stejné věci pro chlapa, stejně. Se Shanem Suttonem nikdy, nikdy nehádáte – on to jen říká, jak to je. Na konci dne je to naše práce, a pokud nepodáváte výkon, nemohou vás jen tak táhnout.
HB: Může to být velmi osobní, ale Shane mi pomohl, když to opravdu nepotřeboval. Takže o něm nemám křivého slova, opravdu. Na Hrách Commonwe althu řekl, že chce, abych byl součástí týmu, a chce mě pomoci financovat, a kdyby nezasáhl a neudělal to, nemohl bych se soustředit jen na cyklistiku.
Cyc: Vidíte ve sportu problém s genderovými rozdíly?
HB: Myslím, že jde jen o peníze a na straně žen jich není tolik jako na straně mužů. Je to začarovaný kruh – nejsou peníze, takže nezískáte čas v televizi a nezískáte sponzorství, což znamená, že nedostanete peníze. To znamená, že si myslím, že Británie skutečně odvádí dobrou práci. Opravdu na to tlačí. Chci říct, Women’s Tour, to je pro nás opravdu závod.
AB: Došlo k masivním vylepšením. Myslím, že čím více se to bude vysílat v televizi, tím lépe. S National Crit Champs včera večer jste například v minulosti viděli jen mužský závod a možná dvě minuty nejzajímavějších z ženských, ale letos celý závod ukazovali živě na Eurosportu. A nejde jen o Women’s Tour: RideLondon Classique měl letos svůj největší cenový bank pro ženský závod – 75 000 eur [asi 64 000 liber] za první místo. To je neslýchané a mnohem více než většina žen dostane za rok výplatu.
Cyc: Myslíte si, že by měly být vyšší platy pro profesionální jezdkyně?
HB: Je to těžké, protože chvíli všichni tlačili na minimální mzdu, ale to jen omezí akce, které si týmy mohou dovolit. Hlavním důvodem, proč týmy neplatí jezdcům tolik, je to, že prostě nemají rozpočet. Bude to tedy znamenat pouze méně peněz v banku pro týmy, které budou moci cestovat a závodit, nebo mít v první řadě méně jezdců v týmu. Na britskou scénu se to pomalu dostává, ale je před námi ještě dlouhá cesta.
