Mont Ventoux v Provence patří mezi nejobávanější výstupy v historii cyklistiky. Tato edice jezdce strhla. Doslova
Vidím, jak první jezdec spadl z kola po pouhých 10 kilometrech. To je mírně znepokojivé. Na vrchol Mont Ventoux zbývá ještě 35 km a 1 600 výškových metrů a dalších 90 km po vrcholu do cíle.
Dnes ráno, než jsem vyrazil na start, jsem se u snídaně rychle podíval na předpověď počasí a ta předpovídala rychlost větru 37 km/h na úrovni země a nárazy až 80 km/h očekávané na vrcholu. Jak nervózně šlapu směrem k nižším svahům hory, prohlížím si oblohu před sebou, ale obr z Provence je zahalen temným mrakem a nemá náladu odhalovat svá tajemství. Jaké peklo nás tam nahoře čeká.
Po dvou a půl hodinách tvrdé jízdy dostávám první nápovědu. Stále větší počet jezdců se otočil a míří zpět z kopce. Když se kolem mě řítí z pohřebního šera ve svých slunečních brýlích a pláštěnkách, vypadají jako fantomové s broučíma očima prchající před nevýslovnou hrůzou.
Občas se jednomu z nich podaří udělat mým směrem gesto seknutí nebo vykřikne varovná slova, než zmizí v šedi: ‚C’est ferme!‘
Bez ohledu na to stále chrlím. Dostal jsem se až sem a směs odhodlání a chorobné zvědavosti na to, co mě čeká, mě přesvědčuje, abych pokračoval pomalu ve svahu. Neustále musím přesouvat svou váhu na sedlo, abych čelil náhlým poryvům větru, které mě hrozí svrhnout na asf alt (nebo ještě hůř přes parapet). Návleky na nohy jsem měl nasazené od krmné stanice 5 km od vrcholu (návleky na ruce byly zapnuté od začátku), ale teď mám pocit, že se pot uvnitř mého dresu mění v ledové kuličky. Na vrchol je předpovídáno ochlazení větru -4 °C a nemám důvod věřit, že by to mohlo být přehnané.
Moje cesta nahoru je pomalá a namáhavá, ale nakonec jsem si všiml, že můj Garmin říká, že k vrcholu jsou méně než 2 km. Proud přízračných uprchlíků vynořujících se z mlhy je nyní neúprosný a dolů chodí tolik jezdců, jako by šlapaly do pedálů. Dvě žluté štěrbiny pronikají šerem, než se promění v první z několika dodávek a aut plných strašidelně vypadajících jezdců a jejich kol.
Oranžová šmouha se promění v úředníka s reflexním vestou, který křičí do dunění větru: „C'est ferme en deux kilometres!“Jezdec přede mnou přestává šlapat a sesedá a Angličan hlas vykřikne: „Tohle pro skřivana.“Granfondo Ventoux pro něj skončilo.
Jako žádná jiná hora
Zdá se rozporuplné, že by hora měla být schopna vykonávat dvojí výkon – mít hustou mlhu – viditelnost je nyní nižší než 100 metrů – a současně větry o síle vichřice. Jedno by mělo určitě zrušit druhé. Ale tohle není obyčejný kopec. Během Tour 1955 řekl francouzský profesionál Raphael Geminiani svému týmovému kolegovi Ferdi Küblerovi: „Buď opatrný, Ferdi – Ventoux není jako žádná jiná hora.“Ne že by to švýcarskému jezdci dělalo dobře: další opustil. den a prohlásil: "Ferdi se zabil na Ventoux."
Byl jsem varován před mistrálem – prudkým, studeným severním větrem, který se z ničeho nic zvedá, obvykle po dešti – ale nic mě nemohlo připravit na to, co právě prožívám (ani ne čtyři měsíce zimy výcvik na východním pobřeží Skotska).
Podle slabé záře mého Garminu jsem nyní méně než kilometr od vrcholu. Nejsou k dispozici žádné další viditelné referenční body. Pod sebou slyším kvílení sirén. Později se dozvídám, že několik jezdců potřebovalo ošetření v nemocnici poté, co je shodili z kol blízko vrcholu, a že jiní byli ošetřeni kvůli hypotermii.
Právě teď jsem ale příliš zaujatý snahou udržet se v teple a vzpřímené poloze, když vítr zesílí a teplota klesne do bodu, kdy venkovní vzduch vyhrává bitvu s vnitřní pecí, kterou vytváří moje srdce a plíce. Zamumlám nadávky skrz zaťaté zuby a uvědomuji si, že si nechávám pod kůži dostat tuhle 2000metrovou hrudku kamene. Když jsem se na akci přihlásil, zavázal jsem se ignorovat veškerou mytologii a historii spojenou s Ventoux. „Je to jen další hora,“snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jak jsem se mýlil.
Atrakce Granfondo Ventoux je zdolání jednoho z nejuznávanějších a nejobávanějších stoupání v cyklistice. Cesta na horu se každý rok střídá mezi výstupy z Malaucene a Bédoinu, přičemž vzdálenost se pohybuje mezi 130 km a 170 km. Stoupání jsou téměř totožná, pokud jde o délku, průměrný sklon a převýšení, ale Bédoin je ‚klasický‘přístup Tour de France. Pro 13. ročník Granfonda – to samo o sobě by mi mělo v hlavě zazvonit poplašné zvony – se používá trasa Malaucene, stejně jako to bylo úplně poprvé, kdy Tour vystoupila na horu v roce 1951.
Vzhledem k předpovědi počasí na den akce jsem výstup absolvoval o 48 hodin dříve jako nepředvídatelné – když rychlost větru byla pouhých 36 km/h. Dostal jsem se na vrchol s kopií životopisu Toma Simpsona nacpanou do šortek s náprsenkou a plánoval jsem to nechat jako ex-hlas u památníku, který označuje místo, kde britská cyklistická legenda zemřela vyčerpáním během Tour 1967., ale překazilo mi to uzavření silnice z druhé strany.
Zpět na začátek
Na sportovním ránu nemám místo na Simpsonovu knihu. Moje kapsy jsou nacpané větrovkou, návleky na ruce a nohy, rukavicemi, bufíky a sýrovým sendvičem, který jsem vyrobil jako nouzové palivo. Probouzí mě kvílivý vítr, který drnčí okny, a když vyjedu na kole, náhlý poryv mě málem narazí do zdi, ještě než jsem vůbec opustil pozemek svého penzionu. Než dorazím na start v Beaumes de Venise pod olověným nebem, jsem smířený se zrušením akce. Místo toho nás organizátoři s galským pokrčením ramen jen varují, abychom byli na posledních 5 km před vrcholem obzvlášť opatrní.
Devět stovek z nás překročí časovou rampu v 8:30 a vítr nás brzy rozdělí na malé skupinky, které se všechny snaží najít největšího jezdce, který by se za nimi ukryl. Parcours k úpatí stoupání je drsná, klikatá záležitost kolem vinic a přes několik krátkých strmých sesků. Asf alt je posetý větvičkami a šiškami, které byly přes noc naváty na silnice, ale nejvíce znepokojivý pohled je počet párů bílých šortek z Lycry, které nosí jezdci Essex Road Club.
Dal jsem si za cíl tři hodiny překonat 44 km a 2 200 m stoupání mezi startem a vrcholem Ventoux, ale brzy se ukáže, že jsem podcenil, jak silný je mistral dokonce pouhých 90 m nad mořem.
21 km stoupání z Malaucene se zrychlí na 8 nebo 9 % poměrně brzy, než poleví na 5 nebo 6 %, což mi dává šanci najít rytmus. Ze svých dřívějších průzkumů vím, že nejstrmější úsek – mezi 9 % a 11 % – je 2 km úsek slap bang uprostřed stoupání, takže se mohu podle toho přizpůsobovat. Ale více znervózňující než nepravidelný sklon je pohled na jezdce přede mnou, jak je bije boční nebo protivětr, kdykoli přijedeme do zatáčky. (Později mi další britský jezdec, David Gough z Warwickshire, vypráví, jak pozoroval totéž: ‚Právě jsem si říkal: ‚Proč se ti jezdci vepředu tak vrtí?‘, když se ozval poryv větru mě na svou stranu. Nebyl jsem zraněn, ale bylo to docela děsivé.‘A je to kvalifikovaný pilot.)
Naštěstí jsem učinil preventivní opatření a dal jsem si předchozí pudink k jídlu navíc a doplnil jsem to předávkováním čokoládových briošek k snídani. Moje 90kg váha nepůjde bez boje dolů.
Na napájecí stanici 5 km od vrcholu Ventoux se začíná ochlazovat. Po doplnění bidonu a natankování sušených meruněk a plátku brie si natahuji návleky na nohy. Hned za další vlásenkou se přivalí mrak a zasněžené vrcholky vzdálených Alp definitivně zmizí z dohledu. Před dvěma dny v tomto bodě jsem mohl vidět ikonickou věž meteorologické stanice Ventoux tyčící se nade mnou, zdánlivě na dotek. Jediné známé orientační body, které teď dokážu rozeznat, jsou hromady sněhu navalené na jedné straně silnice. Musím si připomenout, že je opravdu červen.
Brzy po dosažení tohoto bodu se anglický jezdec přede mnou vzdává a já se dostávám k tomu, co vím, že musí být poslední vlásenka. Jak sleduji její oblouk, cítím, jak vítr zesílí. Najednou mě to fouká dozadu dolů z kopce směrem k prázdnotě. Právě včas se mi podařilo znovu získat kontrolu nad motorkou, ale vítr a sklon mě otočily o plných 180°, takže jsem teď čelem z kopce. Sesedám z kola a choulím se ke svahu na vnitřní straně zatáčky, snažím se najít trochu úlevy od zuřivosti vichřice.
Můj Garmin mě ujišťuje, že vrchol je pouhých 600 metrů po silnici. Za jakýchkoliv jiných okolností by to byla záležitost vylézt zpět do sedla a vyťukávat rytmus ještě několik minut, než dorazíte na nejvyšší bod a vychutnáte si dlouhý, prudký sestup, který přijde, ale pokud jsou zde takové podmínky, moje relativně 'chráněné' místo pod úbočím hory, jaké to bude na exponovaném vrcholu, kde byla kdysi zaznamenána rekordní rychlost větru 320 km/h?
Bohužel jsem se rozhodl, že nemám náladu to zjišťovat. Ještě jsem si nevzal rukavice a větrovku a najednou si uvědomuji, že mrznu. Jdu asi 50 metrů z kopce a hledám výklenek ve úbočí hory, cokoli, co by mi mohlo poskytnout dostatečný úkryt, abych si oblékl další oblečení, aniž bych viděl, jak moje kolo odfouklo přes okraj.
A tak to končí – 600 metrů od vrcholu hory, která mě stále pronásleduje. Mám za sebou pouhých 44 km závodu, který měl být příjemnou letní projížďkou krásnou francouzskou krajinou, spíše než bitvou přes bouchající brány pekla.
Následky
V Malaucene jsou kavárny plné zbitých přeživších, kteří si vyměňují válečné příběhy. Abychom se posmívali, vysvitlo slunce a teplota šplhá k 19°C – o více než 20° vyšší než na vrcholu – ale všichni si nosíme další vrstvy a rukavice, když potápíme naše první piva útěchy. Při sjezdu mi bylo nejchladněji, co jsem kdy na kole jel, a bude chvíli trvat, než se mi ten pocit vrátí do končin.
Jak popíjím pivo, mluvím s kondičním trenérem Paulem Baileym z Telfordu, který je součástí týmu jezdců – Team Pente14.com – který na vrcholu zachránil „podchlazeného Francouze“a dal ho dovnitř jejich podpůrná dodávka.
„Přešel fází chvění,“říká Bailey. „V dodávce jsem ho objímal a třel. Chtěli jsme ho dostat k lékaři, ale když jsme zastavili 5 km pod vrcholem, vylezl ven a zmizel na kole.“Týmový manažer Steve Moran, který vylezl na Ventoux více než tucetkrát, je šokován rozhodnutím povolit závod. abychom pokračovali: „Organizátoři buď tahají peníze, nebo jsou nekompetentní. Rychlost větru tam nahoře musela být 120 km/h.“U stolu vedle nás jezdci vyjadřují své zklamání, že poté, co jim bylo řečeno, že silnice na vrcholu byla uzavřena, nedostali žádné informace o alternativní trase. Nějak stále musíme najít cestu zpět na začátek, abychom získali zpět vklad 10 EUR na naše časové žetony.
Později mluvím s Loicem Beaujouanem z Sport Communication, organizátorem akce, a ten mi říká, že vrchol nebyl nikdy oficiálně uzavřen, i když jeho odhad rychlosti větru – '80-90 km/h' – byl Gale Force 9, tj. dostačující k „způsobení poškození konstrukce a odstranění komínových hrnců“. Ptám se ho, jestli byl před povolením závodu konzultován s policií? „Nepotřebujeme povolení policie,“odpovídá Beaujouan. „Událost hlídáme sami s 20 našimi jezdci. Jeden z našich úředníků vyšel na horu v 6 hodin ráno a oznámil, že podmínky jsou v pořádku.‘
Kolik z 900 startujících se tedy vrátilo do cíle? Kolem koluje jedna pověst, že pouze prvních 200 jezdců překonalo počasí a překonalo vrchol Ventoux.
‚Je to možné,‘říká Beaujouan. ‚Měli jsme více než 500, kteří se vrátili, ale nevíme, kolik z nich dokončilo celou trasu, udělalo kratší verzi nebo se vrátilo přímo z vrcholu.‘
Platit poplatky
Dva dny po neúspěšném sportování svítí slunce a vítr se ztišil do šepotu. Jsem rád, že jsem se rozhodl zůstat v této oblasti a konečně se mi podařilo vzdát úctu Tomu Simpsonovi (s knihou s psíma ušima, která strávila příliš mnoho času v mých šortkách) a dosáhnout vrcholu Bédoinovou cestou, která být použito ve vydání Granfondo Ventoux z roku 2014.
Pro každého, kdo uvažuje o tom, že to udělá příští rok, připravte se na prostředních 10 km z 21 km stoupání, které se prodírá hustým lesem mezi 9 % a 11 %. Ale pokud fouká mistrál, gradient bude ta nejmenší starost.
