Chris Horner, vítěz Vuelty 2013 a veterán americké profesionální scény, s námi mluví o kolech, pizze a proč není typickým vítězem
Cyklista: Jak jsi začal se závoděním na kole?
Chris Horner: Začal jsem jezdit ve 13 a ve 20 jsem začal vážně závodit. Můj první klub byl Cabrillo Cycling, ale bohužel už tu nejsou. Ve 24 jsem si koupil profesionální licenci za 150 $. Cestoval bych na závody sám, jen já a moje kolo v krabici, létal nebo jezdil na všechny největší závody. Líbilo se mi to, protože v té době to mohl zkusit každý, kdo měl sebevědomí. Dokážete si to teď představit? Kupujete jen licenci pro Philly?
Cyc: Jak jste zvládli jet ty rané profesionální závody bez podpory?
CH: No, to je zábavný příběh. Většinou bych se spoléhal na fanoušky a další týmy, pokud jde o feedy. Na profesionálním mistrovství USA toho prvního roku jsem začal se dvěma lahvemi na 140 mil. V prvním kole jsem si všiml dvou dětí na kraji silnice před krmnou zónou, které předstíraly, že jsou soigneurs a natahují červené plastové kelímky – víte, jako hrnky na párty. Nejdřív jsem se jim smál – připadalo mi to docela hloupé, když jsme jeli tak rychle. No, o pár kol později jsem byl bez vody. Děti byly na úpatí stoupání a já jsem to jen využil a sebral jim dva kelímky a v dalším kole jsem udělal totéž. A v každém kole, protože tyhle kelímky chytal jen jeden kloubák, děti křičely: ‚Tady je!‘a otec jim pomáhal a každé kolo jsem od nich dostal dva kelímky. Páni, to byla krásná éra ve sportu.
Cyc: Jste docela dobře známí svými dietními rozhodnutími. Jakou nejpodivnější věc jsi kdy dostal k jídlu na závodě?
CH: Myslím, že by to byly dvě buřty Taco Bell. Někteří lidé si myslí, že je to divné, ale já to tak mám neustále – soigneurové vědí, že se mi to líbí, a tak mi dali pár do musette. Na Tour mi jeden z mých starých týmových ředitelů vždy něco přinese. Jednou jsem projížděl auty a slyšel jsem, jak říká: ‚Ptá se na pizzu?‘
Vteřinu mi trvalo, než jsem to přeložil, ale pak jsem si řekl: ‚Sakra jo!‘Tak jsem dupl na brzdy a vzal jsem si pizzu. Teď mi vždycky přináší nějaké chipsy [chrumky] nebo Snickers, protože miluji čokoládu.
Cyc: Která kola z vaší kariéry vám opravdu utkvěla v paměti?
CH: Nejlepší byla Madone 6.9, bezpochyby – to kolo jsem miloval. Ale nejhorší bylo kolo, které jsem vyhrál na Vueltě na [Trek Madone Series 7]. Tu věc jsem nenáviděl. Každá motorka je jiná a nevíte, jaké to je, dokud na ní nejedete – myslím tím, dokud s ní v rychlosti 70 km/h z kopce opravdu nenarazíte do zatáčky. Líbí se mi, že nejsou příliš strnulé a velmi předvídatelné. Svou Marin mám rád, teď vím, že se vždy chová tak, jak chci.
Cyc: Nejezdíte s tím, co by lidé mohli nazvat „profi fit“. Proč tomu tak je?
CH: Myslím, že jsem měl na Vueltě tyče 46 cm a na těch stoupáních byly skvělé. Teď používám 44s. Nikdo nestojí ve stoupáních jako já a s těmi tyčemi jsem mohl v pohodě dýchat a mohl jsem jezdit celý den ve stoje. A není to tak, že byste na Vueltě někdy skutečně stříleli skrz nějaké malé díry. Měl jsem tolik problémů se zády, tak jsem to nastavil tak, aby to bylo pohodlné. Měl jsem pod představcem distanční podložky a celou tu sezónu laťky nastavené vysoko. Každou sezónu se to tolik mění v závislosti na zranění, ze kterého se vracím, nebo na tom, jak se cítí moje tělo.
Cyc: Zdá se, že nejste z těch, kdo dělají to, co ostatní říkají, že byste měli. Myslíte si, že to je důvod, proč vás týmy v posledních letech tolik prohazovaly?
CH: No, moc jsem se nepohyboval. Chci říct, léta jsem jezdil pro různé verze stejného týmu Astana – stejný tým, jen různí sponzoři. A byl jsem tam opravdu šťastný. Starali se o mě opravdu dobře.
Cyc: Po roce 2013 se zdálo, že pro vás bylo těžší najít tým. Byl to Armstrongův spad?
CH: Je to věc věku. Byl jsem vítězem Grand Tour a příští rok jsem nemohl získat práci. Měl jsem dostat 800 000 dolarů a měl jsem štěstí, kdybych mohl dostat 100 000 dolarů. Nemyslím si, že je to Lance, je to jen věkem. Podívejte se na Joaquima Rodrigueze – snažil se získat roční smlouvu a Samuel Sanchez dostal v BMC snížení platu poté, co skončil šestý na Vueltě v roce 2014 bez podpory. Podívejte se na Cadela Evanse. Znám Cadela – říká, že odešel do důchodu, ale já toho chlapa znám a jde mu hlavně o motorku. Další nabídku mu nedali. Chci říct, člověče – podívej se na Jense Voigta! Nikdo nebyl na kole oddaný víc než on. Znám Jense. Vím, že kdyby někdo přišel s penězi, závodil by. Někteří jezdci to berou osobně a od sportu odcházejí, ale já závodění miluji až příliš. Vzal jsem skvělou nabídku od Airgas Safeway závodit v USA, což mi umožnilo být více doma, poblíž mých dětí. V prosinci se mi narodilo dítě, musel jsem si něco oddělat.
Cyc: Takže zůstanete v USA. Jaké bude srovnání závodů?
CH: No za prvé, závodění není v USA dost těžké a mladí jezdci potřebují více trénovat, protože závody nejsou tak dlouhé. Potřebují absolvovat těžké tréninkové jízdy v délce pěti nebo šesti hodin, aby se připravili na Evropu, kde je úroveň prostě vyšší. Americká cyklistika má tyto velké závody jako Kalifornie a Cascade, ale není zde nic, co by jezdce na ně připravilo. Takže teď musíš trénovat tvrději.
Cyc: Když mluvíme o školení, jak si udržujete motivaci?
CH: Prostě rád jezdím na kole. Není nic, co bych miloval víc. Někdy je trénink těžký, když je horko nebo zima nebo máte doma žhavou přítelkyni. Ale závodění je vždy skvělé. V den, kdy nejste nadšeni ze závodění, musíte odejít do důchodu. Ale už jsem rozumnější, víc odpočívám a hodně jsem změnil jídelníček. Nevycházím s plánem – jen vím, kdy ho nastartovat. Stále jezdím hodně a tvrdě, ale nikdy jsem v životě neudělal interval, nikdy jsem nevyjel dvakrát do stejného kopce. Nedovedu si představit, jak by to bylo nepříjemné. Měřič výkonu používám, ale ne k řízení tréninku. Jen mi to říká, jaké mám nohy při velkém stoupání po pěti hodinách jízdy.
Cyc: Řekněte nám o své výhře na Vueltě…
CH: Páni, ta Vuelta. Nebyl tam nikdo, ani jeden sponzor. Nikdo na večeři, nic. Řeknu vám to – jezdil jsem na domácím kole [tréninkové kolo] až do 17. etapy bez rezervy. Měl jsem zranění kolene a rozbité kolo by znamenalo nucený jet na jiném kole, které nemělo správné nastavení. To by mě zničilo. Ale v tom závodě jsme byli jen já a kluci, jen jsme závodili a já byl nejsilnější ve stoupáních.
Cyc: A co Evropa – líbilo se vám tam?
CH: Jsou věci, které mi na USA chyběly. Můžu jíst, co chci, kdy chci, když jsem v USA, a můžu řídit svůj velký náklaďák a zaparkovat ho, kam sakra chci. Ale jo, chybí mi některé z těch evropských silnic a závodů. Chybí mi Tour of the Basque Country – to je nejkrásnější závod mimo Grand Tours a tito lidé milují cyklistiku a silnice jsou skvělé. Ale jedna z nejlepších jízd, kterou jsem kdy udělal, byl ten den, kdy mi nedovolili jet Vueltu [v roce 2014]. Vyšel jsem ven a právě jsem jel šest a půl hodiny tímto lesem. Za celý den mi projelo snad pět aut. Musím si myslet: ‚To není tak špatné.‘Jasně, že nezvládnu Vueltu, ale pořád můžu jezdit na kole.
Cyc: Jste zahořklý kvůli tomu, že nemůžete obhájit svůj titul na Vueltě?
CH: Celý ten rok [2014] byla prostě katastrofa. Byla to jen další katastrofa. Před Girem jsem dostal ránu v tunelu, pak jsem se zotavoval, ale musel jsem zpátky do nemocnice. Šest týdnů před Tour jsem byl v nemocnici s plicní infekcí a přesto jsem skončil 17. Bez toho a kdybych nepracoval pro svůj tým, byl bych snadno top 10.
Cyc: Kde se tedy vidíš za pár let?
CH: Budu závodit s mistry, pokud tam budu konkurenceschopný. Pokud mi v Utahu předají prdel, nebudu pokračovat, ale uvidíme. Myslím, že budu dobrý.
Cyc: A snížili byste plat, abyste se vrátili do Evropy?
CH: Ano, ano, rád bych závodil znovu na těch velkých závodech. Ale budu se muset podívat, jak se mi tady v těchto závodech povede, a pak začnu mluvit s lidmi.
