The Voice of Cycling mapuje jeho kariéru od závodění při práci na Fleet Street až po navázání nejdelšího komentátorského partnerství ve sportu
Fotografie: Christopher Parsons
Sledoval jste každou Tour de France od roku 1973, ale jak jste se vůbec dostal k žurnalistice?
Snažil jsem se být profesionálem v Belgii a myslel jsem si, že časopis Cycling nedává spravedlivé zprávy o nás jezdcích. Tak jsem jim zavolal a oni řekli: ‚No, nemáme peníze na reportéra, tak nám každou neděli napište příběh a řekněte nám, jak se vám všem daří.‘
Takže bych šel dolů na nádraží St Peter's v Gentu, do téhle malé kavárny naproti, půjčil jsem si telefon toho chlapa a zavolal do Londýna s obráceným zpoplatněním, jehož vrácení trvalo 90 minut, takže bych seděl a vypít kávu nebo pivo a pak bych diktoval týdenní hlášení, až zavolá.
Na konci roku jsem se vrátil do Spojeného království a chlápek v časopise řekl: ‚Poslouchejte, je tu volné místo, přijďte a pohovorte.‘Práci jsem nedostal, ale o tři měsíce později chlap, který ano, odešel, takže jsem zrušil své ambice být profesionálním jezdcem a místo toho jsem se stal novinářem.
Byl to tenkrát konec vaší závodní kariéry?
Mým redaktorem byl chlapík jménem Alan Gayfer. Řekl: ‚Umíš psát?‘Odpověděl jsem: ‚Ne.‘On řekl: ‚Máš deset dní na to, abys se to naučil, jinak tě vyhodí. A uvědomuješ si, že už nemůžeš závodit?‘
Pomyslel jsem si: ‚Jo dobře,‘tak jsem nepřestal závodit. Zjistil to a řekl, že mohu pokračovat, dokud budu každý víkend závodit jen na největších závodech a zároveň o nich podávat zprávy. Pracoval jsem v neděli večer až do půlnoci a pak jsem se v šest ráno vrátil ke svému stolu, abych dal noviny do postele. Spal jsem na poštovních taškách dole mezi tím a strašně jsem se lekl uklízeček, když se taška začala pohybovat.
Bylo to těžké. Byl jsem stále hubenější a hubenější, živil jsem se fazolemi na toastu a snažil jsem se soutěžit na největších závodech v Británii. Nemohl jsem to udržet, ale jezdci mi pomohli.
Byl tam Pete Matthews, Liverpoolský britský šampion, a někdo mi řekl: ‚Udělej nějakou práci na frontě‘a Pete řekl: ‚Nech ho být, je v pořádku, nese váhu psací stroj v kapse.“Ale po třech, čtyřech letech jsem musel přestat. Kdybych se otočil na stranu, spadl bych do kanálu.
A jak to vedlo do Francie?
PL: Dostal jsem nabídku organizovat Milk Race v roce 1972. Já? Vše, co jsem kdy organizoval, bylo 10 mil TT. Ale vyšlo to a díky tomu jsem v evropské cyklistice dobře známý.
David Saunders byl řečníkem na Tour of Britain a řekl, že ITV dělá na Tour velkou show – chtěl bych být jeho jezdcem na Tour 1973? Takže jsem udělal. Ale o pět let později se Dave zabil v autě.
Seděl jsem na konci své postele a plakal a plakal. Ztratil jsem skutečného přítele. Rozhodně jsem se ho nechystal žádat o práci, ale ITV řekla: ‚Dave by tě rád zapojil – vezmeš to?‘Tak jsem to udělal.
Přišlo komentování snadno?
Můj vůbec první přímý přenos Byl jsem 100 stop po žebříku v boxu a sledoval jsem závod v Crystal Palace. Pamatuji si, jak jsem říkal: ‚Teď máme mistra světa Gerrie Knetemanna, který láme vítr vpředu.‘Myslel jsem, že to bylo docela blbost, ale ukázalo se, že je to v pořádku.
Vždycky jsem mohl mluvit a vždycky jsem říkal – říkal jsem to Paulovi – na světovém kanálu se dívá 150 milionů lidí a budete mít štěstí, když dva miliony budou cyklisté.
Mohou vypnout zvuk a stále vědí, co se děje, ale stará dáma, která to pro radost sleduje, nemá ponětí o převodovém poměru 42x28. Takže pokud dokážete zastavit starou dámu, která si jde uvařit čaj, když jede na kole, uspěli jste.
Zmínil jste tam Paula – Paula Sherwena – vašeho spolukomentátora po dobu 33 let až do jeho předčasné smrti v roce 2018. Jak jste se vy dva dali dohromady?
Paul závodil a každý den jezdil na start Tour, do food trucku jezdců a propašoval mě zpátky půlku grapefruitu. Naše přátelství jsme takto upevnili během deseti let, a když se v roce 1985 blížil k odchodu do důchodu, zeptal jsem se ho, zda by zvážil komentář se mnou.
Ještě mu zbývaly dva roky v týmu Raleigh Banana, takže si ty roky odsloužil také. Jak komentoval třítýdenní turné a pak se spojil s profesionálním pelotonem, aby mě porazil. Ale řeknu vám, že ten chlap byl výjimečný. Strašně mi chybí.
V 75 letech by mnozí očekávali, že odejdete do důchodu, ale vy jste pokračovali. Jak se vám podařilo vrátit se?
Četl jsem všechny komentáře v tisku a někdo řekl: ‚Phil teď nevypadá stejně, když se toulá bez Paula‘a měli pravdu. Dělali jsme všechno spolu, každé ráno jsme seděli ve stejném autě a každý večer spolu jedli. Samozřejmě jsem najednou vypadal jinak a osaměle, protože jsem byl poprvé po 33 letech sám.
Ale mé truchlení bylo osobní. Jak vám moje žena řekne, jsem dobrý v zavírání věcí. Televize z vás dělá velmi tvrdého člověka, ale nikdy neztratíte své vzpomínky.
Tento rok to bude vaše 44. Tour de France. Koho budete podporovat?
No, [Tadej] Pogačar je horký favorit a má silný tým. Primož Roglič zmizel trénovat ve výšce, ale je hazard se z toho rovnou vrátit a jet Tour. Bude to fungovat? To zjistíme.
Trasa ponechává spoustu prostoru pro překvapení a vždy mě ohromilo, když pořadatelé přinesli něco nového do závodu, který se koná od roku 1903. Tentokrát je to Mont Ventoux: dva výstupy a nyní také sjezd dolů. Nemůžu tomu uvěřit! Bude to skvělé.
Kromě jeho pokračujících závazků komentovat. Phil bude také prezentovat inaugurační turnaj v triatlonu Collins Cup, který začíná 28. srpna. Další podrobnosti najdete na protriathletes.org
